V pondělí 30.listopadu jsme se přestěhovali do Anglie. Pouze však na dopolední vyučování, protože déle by to snad ani nešlo. Po ranní úvodní hodině českého jazyka a literatury, v níž si děti oživily české vánoční tradice, přišlo na řadu projektové vyučování. Nedodržovali jsme přestávky ani stejné délky vyučovacích jednotek. Děti se nasvačily nebo napily, když zrovna měly chuť. V záplavě aktivit si některé ani nevzpomněly, že na ně v aktovce čeká Brumík…

Děti byly rozděleny do čtveřic bez ohledu na věk, třídu, pohlaví. Musely se vzájemně dohodnout, domluvit, spolupracovat, poradit si, komunikovat, nehádat se. Ne vždy vše fungovalo zejména tam, kde se často objevovaly posměšky, bojkotování činnosti kvůli momentální prohře či nechuť pracovat. Formou pracovních listů s tematikou britských vánoc, jež si s sebou nesou domů, se děti dozvídaly tradice a zvyky národa, jehož jazyku se teprve učí.

Stejně tak, jako my Češi věříme v Ježíška, v jeho ochotu a snahu vyslyšet a splnit zejména dětská přání, tak stejnou měrou Britové ctí svého Father Christmas. Nebojme se v tento adventní čas zkusit aspoň jednou zašeptat to, co si přejeme nejvíce bez ohledu na to, kdo dary přináší, a pokusme se ve skrytu duše doufat, že nás třeba někdo uslyší. Ježíšek………?